Začátkem prosince 2016 delegace VSČzS navštívila Kozácké stanice TKV na území Čečenské republiky

Plníce prosbu potomka „bílé emigrace“ Niny Ingrišové – Karpuškinové, Kozáci Všekozáckého Svazu přijeli ze Stavropolu do Grozného (Praha-Krasnodar-Stavropol-Grozny-Moskva-Praha)

Čtvrtek 1. prosince 2016, 5.00 hodin ráno místního času. Před stavropolský hotel Kontinent předjíždí vozidlo, které dal k dispozici členům delegace Všekozáckého svazu českých zemí a Slovenska pro splnění jejich mise ataman Těrského kozáckého vojska (TKV), kozácký plukovník Aleksandr Vjačeslavovič Žuravskij.

Úkol, který stál před naší delegací, spočíval v přejezdu ze Stavropolu do hlavního města Čečenské republiky, do Grozného, což představovalo vzdálenost přibližně 500 km. Vlastní přesun však nebyl tím hlavním, co přivedlo naše kozáky do těchto vzdálených krajin. Gross celého úkolu byla návštěva tradičních kozáckých stanic na území Čečny, konkrétně stanice Iščorskaja, kde žil dědeček současného atamana VSČzS Michaila Anatoljeviče Dzjuby, a dále stanice Naurskaja, která je jedním z významných center této oblasti Čečny obývané těrskými kozáky. Poslední zastávku před Grozným představovala stanice Červljonnaja, odkud pocházel těrský kozák Viktor Vasiljevič Karpuškin, jehož bašlyk se díky jeho dceři, paní Nině Ingrišové – Karpuškinové, prostřednictvím atamana VSČzS Michaila Dzjuby a vladyky Kirilla, metropolity Stavropolského a Něvinomysského, vrátil po téměř sto letech zpět na rodnou zemi.

V 5.10 byla všechna zavazadla delegace naložena a vozidlo vyrazilo směr severovýchod, do tmy, sněhu a mlhy. Na odpočívadle u obce Staromarijevka k nám přistupuje podesaul Aleksej Viktorovič Ligačov, pomocník atamana TKV, který je odpovědný za úspěch naší mise v kozáckých stanicích v Čečně. V kompletní sestavě pokračujeme na východ, ke kozákům.

Krátce po deváté hodině překračujeme hranice Republiky Severní Osetie – Alanie, kde jsme původně plánovali návštěvu kozácké stanice Těrskaja, asi 10 km pod Mozdokem, ale nepodařilo se, bohužel, vyjednat povolení pro pobyt cizinců v této součásti Ruské federace, která byla nedávno nařízením federální vlády prohlášena za území s upraveným pobytem cizinců. Během tranzitu přes Severní Osetii, a posléze i v Čečně, nás překvapily hlídky ozbrojených vojáků a policistů na hlavních křižovatkách, kteří dohlíželi na bezpečnostní situaci ve svěřené oblasti.

Před jedenáctou jsme přijeli na hranice stanice Iščorskaja, kde nás očekával starosta stanice se svým zástupcem. Ataman VSČzS Michail Dzjuba tak po padesáti letech vstoupil na zemi, kde trávil část svého dětství. Po nostalgické zastávce na místním železničním nádraží a vyfotografování u pomníku padlým ve Velké vlastenecké válce náš čekalo setkání s místními obyvateli v novém, moderně zařízeném kulturním domě. V průběhu setkání ataman stručně objasnil cíl naší návštěvy a pověděl naším hostitelům historii putování bašlyku těrského kozáka Karpuškina, historické relikvie, která se svým majitelem prošla velký kus světa, aby se nyní vrátila do své vlasti. Než jsme opustili Iščorskou, ještě jsme navštívili dům dědečka atamana Michaila Dzjuby, který zůstal v základních rysech nedotčen, nový majitel jej pouze rozšiřuje a přistavuje další prostory.

Ubíhající čas neumožnil naší delegaci setrvat v milé a příjemné společnosti iščorských občanů, protože již nás čekali kozáci ve stanici Naurskaja, která je centrem celého Naurského okresu. Sem jsme přijeli kolem jedné hodiny a hned na příjezdu nás, paradoxně, vítal hlas muezina svolávajícího z minaretu u nově postavené mešity místní muslimy k pravidelné modlitbě. Nás však očekávali naši bratři kozáci, konkrétně ataman Těrsko-Sunženského okruhu TKV Georgij Reunov, ataman Naurské Aleksej Simirnov, ataman stanice Červljonnaja Vadim Mitroškin a hlava administrativy Naurského municipálního okresu Dmitrij Kašljunov, rovněž těrský kozák. Po oficiálním přijetí následovalo setkání s místními kozáky a kozačkami, na němž opět zazněla historie bašlyku kozáka Viktora Karpuškina, a malý koncert, v němž vystoupili místní dívky a hoši s tradičními písněmi. Kozačky, které přihlížely vystoupení dětského souboru, se rozhodli, že nám ukážou také svoje pěvecké a taneční umění, a ataman VSČzS Michail Dzjuba si tak po padesáti letech zatančil na kozácké půdě v Čečně svou oblíbenou lezginku. Ještě před koncertem převzal ataman Dzjuba z rozkazu atamana TKV Žuravského za osobní přínos při vrácení těrských relikvií do historické vlasti z rukou atamana Reunova vojskovou medaili „Za zvláštní zásluhy“, stejné vyznamenání bylo uděleno těrské kozačce Nině Ingrišové – Karpuškinové. Po srdečném přijetí místními kozáky a po lehkém obědě navštívila delegace VSČzS místní pravoslavný chrám Narození Krista, kde jsme mohli obdivovat jeho překrásné exteriéry i interiér. Další kroky nás zavedly k pomníku Matky Kozačky, odkud jsme odebrali prsť, která bude vysypána u pomníku ruských kozáků – emigrantů na Olšanských hřbitovech.

Po duchovním osvěžení, jímž jsme se současně rozloučili se stanicí Naurskaja a jejími kozáky, jsme v souladu s plánem cesty pokračovali do stanice Červljonnaja, rodiště těrského kozáka Viktora Karpuškina, kam jsme přijeli kolem páté hodiny odpoledne, či spíše večer. Před stanicí nás již čekal ataman stanice Vadim Mitroškin, který nás doprovodil k místní „časovni“, kapličce, ležící vedle místního hřbitova. Zde ataman Michail Dzjuba rovněž odebral prsť, o což jej požádala paní Nina Ingriš-Karpuškinová, aby jí mohla vsypat na hrob svého tatínka, který tak bude spočívat i ve své rodné zemi. Síla tohoto symbolického momentu byla tak intenzívní, že ataman Dzjuba zatelefonoval paní Nině a oznámil jí, že jsme právě ve stanici Červljonnaja a že jsme odebrali prsť na hrob jejího otce. Po tiché vzpomínce na všechny padlé a zemřelé nás čekalo rozloučení s našimi stavropolskými průvodci, řidičem Sergejem a podesaulem Aleksejem Viktorovičem (Ligačovem), spojené s lehkým občerstvením, které zajistil Vadim Mitroškin z vlastní zemědělské produkce. Ataman stanice Červljonnaja poté převzal velení a za jeho vozidlem jsme vyrazili do Grozného, kde jsme měli zajištěné ubytování v hotelovém komplexu Groznyj City. Naši stavropolští kolegové nám pomohli se zavazadly až na pokoj a pak už následovalo jen posledních pár slov díků a na rozloučenou, bratrské objetí s těrskými kozáky, kteří nám v našem poslání v podhůří Kavkazu hodně pomohli, a za chvíli už jsme viděli jen koncová světla vozu, vracejícího se do Stavropolu.

Po vydatné snídani v hotelové restauraci pro nás přijel do hotelu Vadim Mitroškin, který se nás ujal v roli průvodce po Grozném, doprovázel jej jeho synek Nazarij. Při projíždění grozenských prospektů a ulic jsme nevycházeli z údivu – všude bylo čisto a pořádek, na každé křižovatce stál dopravní policista, vedle původní opravené zástavby stály nově postavené budovy a nikdo by neřekl, že jedeme po městě, kterým se přehnaly v letech 1994-1996 a 1999-2000 dvě bratrovražedné války.

Prvním cílem naší návštěvy byl memoriální komplex Alej Slávy, věnovaný vojákům z Čečny padlým v letech Velké vlastenecké války. Vstupu do komplexu dominuje jezdecká socha Hrdiny SSSR Mavlida Visajtova, čečenského plukovníka, který podal ruku americkému vojákovi při legendárním setkání vojsk antihitlerovské koalice na Labi 2. května 1945. Součástí memoriálního komplexu je muzeum Axmat-Chadži Kadyrova, prezidenta Čečenské republiky, Hrdiny Ruské federace, který zahynul při atentátu, spáchanému čečenskými islamisty těsně před koncem oslav Dne vítězství na stadionu Dynama Groznyj 9. května 2004. Monumentální architektura a sbírkové fondy v ní uchovávané nechaly v členech delegace VSČzS hluboký dojem.

Dalším, a z časových důvodů vlastně posledním místem, které jsme v Grozném navštívili, bylo Národní muzeum Čečenské republiky. S citem sestavená expozice provede návštěvníka dávnou historií Čečny, artefakty z archeologických vykopávek umožní člověku udělat si obraz o minulosti této krásné země, jejíž hrdost prostupuje celým muzeem. Obrazová galerie zase umožňuje nahlédnout do běžného života Čečenců a Rusů let dávno minulých i pokochat se krásou drsných horských krajů, horalských sakel a, dalo by se říci, i všudepřítomných strážních věží, které tvoří jedny z dominant Grozného. Ostatně, národní ráz architektury budovy Národního muzea Čečenské republiky výrazně podtrhují právě čtyři strážní věže, přípomínající hrdou historii Čečny a jejích obyvatel.

Čas však šel proti nám a nezbylo nám, než se vrátit na hotel pro zavazadla a vyrazit směr letiště Achmat Chadži Kadyrova, protože se neodvratně blížil čas odletu do Moskvy.

Pokud by se měl shrnout celkový dojem z dvoudenního pobytu v Čečně, dalo by se říci asi toto: všude čisto, pořádek, bezpečnost je na prvním místě, což dokládá přítomnost ozbrojených vojáků a policistů na všech důležitých dopravních uzlech. V Čečně vedle sebe žijí Čečenci, Rusové a další národy mnohonárodnostní Ruské federace, stejně jako vedle sebe žijí pravoslavní, muslimové a lidé dalších náboženských vyznání, a jde to. Žijí v míru, se silným a všeobecně uznávaným vůdcem, a jsou hrdí na to, že jsou občany Ruské federace. Pocit bezpečí jen umocňoval silný emocionální prožitek, který zažívali členové delegace Všekozáckého svazu českých zemí a Slovenska během své „čečenské mise“.

Sbohem Těreku a Sunžo, sbohem zasněžené kavkazské hory, sbohem bratři těrští kozáci ve vašich stanicích, dá-li Bůh, my se vrátíme a budeme pokračovat v naší bohulibé misi.

Sláva kozákům!

Zástupce náčelníka oddílu
archivně-historické služby VSČzS
sotnik Körner S.S.
3.12.2016

Videopozdrav Niny Ingrišové – Karpuškinové Těrským Kozákům (16.11.2016, Brno):