Těžce začít tuto přednášku, se znalostí, že není možnost říct všechno a vysvětlit úplně tuto tématiku. Proto v této přednášce jsem nucen podat zdaleka ne úplný, ale, doufám, že podstatný obraz činnosti kozácké emigrace v Československu. Podtrhnu: mnohé další bude nutno prozkoumat, mnohé je třeba najít, pochopit, popsat…

Nasídlení kozácké emigrace v ČSR je třeba připsat k začátku tak zvané Ruské akce pomoci (dále RAP), organizované vládou mladé československé republiky. Tato otázka dobře vysvětlena v řadě klasických prací českých, ruských a amerických badatelů ruského zahraničí, proto se zmíním pouze o nejdůležitějších historických faktech.

Je třeba připomenout, že vláda ČSR přišla s návrhem pro ruské studenty, vědce a zemědělce, že mohou přijet do ČSR ukončit studia, pokračovat ve vědeckých a pedagogických pracech, pomoci zakládat ruské a ukrajinské školní zařízení různých stupnů, upevnovat a rozvíjet tradice samostatnosti, demokracie a rovněž zemědělství. Podle telegramu velvyslance V. Girsy, zplnomocněného ve věci provedení RAP (od 7. září 1921), do Československa muselo přijet 1000 studentů a 4000 zemledělců, polovinu z nich museli tvořit kozáci, rodáci z Donské oblasti, Kubaně a Tereka.

“Ruská akce” měla svoji zvláštnost pragmatického charakteru. Zatím co mnohé další země otevřely dveře pro všechny běžence z Ruska, vláda Československa chtěla regulovat proud ruských emigrantů. Do Československa se mohli přistěhovat převážně vědci, ekonomové, inženýři, agronomové, spisovatelé, umělci, mládež pro získání vzdělání. V polovině dvacátých let počet ruských emigrantů ne překračoval 30.000 lidí. Co se týká důležitosti výsledků, které přinesla “Ruská akce”, se Praha zajisté stala důležitějším kulturním a vědeckým střediskem ruské emigrace.

První organizovaná skupina emigrantů byla poslaná do ČSR z Konstantinopole, Gallipoli a Lemnosa na podzim téhož roku. Mezi nimi se nacházelo víc než 1000 studentů, o něco víc 800 zemledelcev, 790 z nich byli právě kozáci. První skupina kozáků byla poslaná na parníku “Vigbert” 14. listopadu 1921, druhá část byla odeslaná v lednu 1922 v počtu 1092 lidí. Větší část zemědělců byla ihned směřována do Pardubic, odpovědnost za rozdělení potřebné pomoci na sebe vzal Ceskoslovenský Zemědělský Svaz.

Jedna z prvních všekozáckých organizací, které vznikla na území nezávislého Československa, byl Všekozácký Zemědělský Svaz v ČSR. Všekozácký zemědělský svaz byl, v podstatě, založený již dříve v 1921 v Konstantinopolu, měl 1500 členů.

Nakladatelství svazu – deník “Kozácká cesta”, od 1927 změnil název na: “Cesta kozáctva”; šéfredaktorem byl – V A. Charlamov. V 1928 byl celkový počet členů svazu – 2265 osob, bydlících ne jenom v ČSR, ale rovněž v Bulharsku, Království S- x- s, Francii a dalších evropských státech. Zástupcem svazu ve Francii byl prof . A. P. Markov. Svaz se zaměřoval především na kulturně- osvětové a přednáškové činnosti. Jednou z prvních podstatných akcí, provedených členy svazu, byla organizace ruských geodetických kurzů, povolených Československou vládou 18. února 1926.

Při svazu působil kozácký sbor pojmenovaný po Atamanovi Platovi, založený v květnu 1927, v sestavě bylo několik chóristů z pražského studentského chorálu pod názvem Archangelského. První vedoucí chorálu – N. F. Kostrjukov. Mezi sólisty zvláštní pozornost na sebe obrací bývalý umělec opery Zimina tenor V A. Levickij (rovněž vedoucí chorálu), umělec varšavské opery N. N. Jachno, V N. Krutov, a. A. Sackov. Sbor s úspěchem pořádal zájezd v Polsku, Království S- x- s, Rumunsky a dalších státech.

Čs. oddělení Kozáckého svazu, založené v roce 1924 v Paříži N. M. Melnikovym, působil od roku 1927. Hlavní zástupci oddělení — S.V. Marakuev a P. A. Skačkov.

Ke konci 20-tých let je třeba znímit založení Všekozácké stanice – nepolitické organizace, která měl svoji pobočku v Bratislavě.

Historicky první pokus o sdružení emigrantů- kubánců se uskutečnil v Praze 16- 20. října 1921- Konference kubanských politických a společenských funkcionářů, předsedou byl Luka Byč.

První jediné organizace, sjednocující všechny kubance (ruského, ukrajinskou a kavkazská národnost), byla založena ve stejném roce společnost Kubáˇnců (hromada Kubanců), zakladatelé: F. Šerbina, P. Makarenko, R. Omelčenko, M. Kurganskij, V. T. Gontar a další.

5. listopadu 1927 byl rovněž založen Svaz Kubáˇnců v ČSR, v jehož čele stáli: doktor technických věd M. V Nesterenko, inženýr m. S. Pospeev, V. V. Omelčenko, M. F. Patka, V A. Doneckij, a. F. Kurinnyj (tajemník).

Všekozácká studentská stanice v ČSR byla mezi prvními kozáckými organizacemi, založenými na pohostinné československé půdě už v prosinci 1923. Byla založena na základně dříve existujících: donské studentské organizace, Kubanských krajanů a svazu žáků Tercev. Stanica patřila k sestavě nejsilnější studentské organizace Ruské emigrace ORESO. Ke konci 1928 stanice obsahovala více než 380 členů, bydlících v různých městech meziválečného Československa, ale více méně ve čtyřech místních (v Praze, Brně, Přibrami, Bratislavě) a jedné zahraniční (Sofie) stanici.

Studentská stanice vydatně držela kozácké tradice, proto nepřekvapuje fakt, že v jejím čele stáli: armádní ataman V. A. Kuznecov (nejvyšší ataman), a. A. Vorotnikov, N. A. Sukačev a další. Od r. 1930 existovala v Praze dalších jedna studentská organizace – Všekozácká stanice vysokoškoláků a studentů v ČSR.

Vláda Československa poskytovala podporu studia emigrantů v technických školách a průmyslových školách. Nezůstaly mimo od tohoto procesu společnosti kubánců a donců. « díky tomu, 300 kozáků získalo diplomy inženýrů, doktorů, ekonomů a t.p. », – podotýkají O.V Ratušnjak, A.P. Chudoborodov.

Značná část představitelů Kubánského a Atamanského vojenského učiliště slučovala pracovní činnost s výukou na vyšších stupních vojenského vzdělání, po jejich ukončení několik důstojníků- kozáků obhájilo disertaci v technických a vojenských vědách.

Snaha o vzdělání v prostředí kozácké emigrace podmiňuje přirozenou potřebu mladých lidí ke zvyšování své kulturně- vzdělávací a odborné úrovně. Většina kozáků- kubánců činila muži ve věku od 20 do 30 let. Přibližně stejný obraz byl pozorován v emigrační diaspoře u zástupců jiných vojsk. Mladí kozáci, zvyklí k fyzické práci si rychle nacházeli práci a splňovali ji, zejména v zemědělské sféře, s vlastní kozáckou důkladností, odpovědností a zručností. Vlastníci – zaměstnavatelé cenili pracovní návyky a vlastnosti kozáků, poskytovali jim možnost výdělku. Proto v r. 1923 bylo mezi kozáky – kubánci pouze 3% nezaměstnaných, převažující většina pracovala jako volnonájemní zemědělští a průmysloví dělníci.

Jednou z efektivních forem práce s emigrantskou mládeží, která stmeluje tisíce mladých lidí v jednotném svazu, spojující do sebe kromě vojensko- praktické, sportovní přípravy a určitý politicko- ideologický aspekt, se stalo Sokolské hnutí. Ono přišlo jako základna « hnutí bílých » v mládežnickém emigrantském prostředí. V řadách sokolů bylo hodně donských, kubánských a terských kozáků, včetně atamana Kubanského kozáckého vojska V.R. Naumenka. Uniforma chlapců a dívek byla v barvách ruské národní vlajky, a na trojbarevných bílo-červeno-modrých vlajkách byl zobrazený sv. Jiří a letící sokol.

Pro celkovější obraz života a práce kozáctva v ČSR je důležité zmínit další dvě nezávislé organizace, založené na území Slovenska. První – Všekozácký svaz Slovenska, založený v r. 1931, řízený Juriem Eremenko; druhý, který byl v podstatě politická organizace — Všekozácký svaz atamana Kaledina, založený v r. 1934. Tato organizace nás přirozeným způsobem přivádí k otázce politické činnosti kozáků – emigrantů v ČSR.

Politické hnutí kozácké emigrace představuje několik organizací, které rozdělujeme na dva základní směry – monarchické, představené takovými organizacemi, jako například, již dříve založený v Konstantinopoli a činný do r.1925 v Praze: Svaz znovuzrození kozáctva (v každém případě, na začátku svého založení), a Svaz účastníků první výpravy.

Myslím, že podstatou jejich směru bylo, že stáli se na straně Nikolaje Nikolajeviče – ve známém sporu ruských monarchistů kolem nástupnictví císařského trůnu.

Druhý směr – podmínečně ho nazveme demokratickým – sjednocujícím většinu kozácké inteligence, bylo představeno právěVšekozáckým zemědělským svazem, Svazem jednoty kozáctva (založeným po rozkolu ve Svazu znovuzrození kozáctva, v jehož čele stáli F. T. Aspidov, P. A. Orlušin a G. F. Falčikov), Svazem kubánců, Všekozácké studentské stanice, Volným kozáctvem (Vilne kozactvo) Ignata Bileho a dalšími.

Všechny tyto organizace vystupovaly za ideu kozácké nezávislosti, jednotu kozáctva a jeho samosprávy, v širším rozsahu – politické budoucnosti Ruska viděli ve federaci nezávislých republik.

Přirozeně, rozdíly politických názorů odplavilo moře každodenních starostí života.

Třicáté léta přinesly několik podstatných změn na politické scéně Ruské emigrace. Například – objevení směrů, dříve nepřítomných veřejně v Ruské politice a politickém myšlení.

1. sjezd mladorossov, konaný v lednu v Praze, ovlivnil rovněž část kozácké mladé emigrace. Na začátku třicátých let bylo založeno kozácké centrum Svazu mladorossov. Leaderem se stal G. I. Čapčikov.

Více nacionalistické ideje byly představeny v podstatě už během války Kozáckým národnostním centrem atamana N. Kaledina (1939–1940). V 1939 roce, po zákazu většiny ruských emigrantských organizací a svazů, hitlerovskou mocí, v rámci oddělení existujících v Německu Všekozáckého svazu generála P. N. Krasnova, byl vytvořen Všekozácký spolek v Protektorátů Čechy a Morava. V r. 1944 tento spolek vsoupil do skupiny Výboru osvobození národů Ruska, řízené generálem A. A. Vlasovem.

Vzápětí za českým badatelem Martinem Putnou jsme schopni říct, že ne literatura a umění, ale věda a vzdělání byli charakteristickými směry pro tak zvanou Ruskou Prahu. A tady nemůžeme nezačít s činnostmi, která nám dnes umožňuje hovořit nejen o historii kozácké emigrace v ČSR.

Neocenitelný význam pro historické vědy měl pražský donský kozácký archiv, jeho hpředstavitelem byl do druhé poloviny r. 1934 P. A. Skačkov. Základ archivu tvořili dokumenty o evakuovaných v zimě 1919 z Novočerkasska a převezených přes Novorossijsk v březnu 1920 do Konstantinopole.

V 1921 byl archiv přestěhovaný do Bělehradu, kde v 1923 vznikla Donská historická komise, která vydala část materiálů.

Na začátku 1925 byl archiv převezen do Prahy (pražskou Donskou historickou komisi představovali: V. A. Charlamov, A. P. Epifanov a K. P. Kakljugin).

Tento archiv je zejména cenný dokumenty, které se vztahují k historii vojska Donského (1918–1919), včetně dokumentů Donského Vojenského archivu, dokumentů doby občanské války ze štábu donské armády, Donské armádní vlády; dalšími cennými dokumenty, vztahujícími se ke každodenní života donské emigrace.

V roce 1934 se archiv stal autonomní součástí známého pražského ruského zahraničního historického archivu. Místo P. A. Skačkova obsadil M. A. Kovalev.

Nelze zapomenout na poměrně skromný, ale přesto cenný Kubánský zahraniční archiv, založený v roce 1925; dlouhou dobu byl jeho vedoucím Petro Makarenko. S oběma archivy je těsně spojena činnost společnosti Zkoumání kozáctva, založené roku 1926. Jeho předsedou byl Fedor Ščerbina.

Studenti měli v Praze unikátní možnost se učit v jednom z několika vystěhovaleckých vyšších škol– ruských nebo ukrajinských, respektive českých nebo německých. Výběr školy by spojen, přirozeně, se znalostí českého nebo německého jazyka.

Uplný přehled vědecké činnosti ruské a ukrajinské emigrace byl představen v řadě ruských a zahraničních dokumentech, proto se pouze zmíním o ruské lidové universitě (1923–1949), ruské právnické fakultě (1922–1929) , ruském pedagogickém institutu pod názvem Jana Amose Komenského (1923–1926), Ruském institutu zemědělské kooperace (1921–1930), Ruské vyšší škole technické – železniční (1922–1933). Mezi ukrajinskými vyššími školními zřízeními je nutno poukázat na Ukrajinsku hospodářskou akademii (1922–1935), Ukrajinský pedagogický institut M. Dragomanova (1923–1933), , Ukrajinskou volnou universitu (1921–1945), Ukrajinský technicko-hospodářský institut v Poděbradech (1932–1945).

Mezi známými emigranty, kteří našli přístřeší v ČSR, nacházíme mnohé rodáky z Kubáně a Dona. Mezi nimi jsou učitelé ruských reálných gymnáziích v Moravské Třebové a v Praze: Evgenij Ivanovič Balabin, Vasilij Timofeevič Gontar (známý lexikograf a učitel, autor rusko-českého a česko- ruského slovníku), bývalý ministr lidového školství Donského kraje Vladimír Nikolaevič Svetozarov.

Literatura byla představena básníkem a pisatelem Juriem Fedorovičem Gončarovym, básníkem Pavlom Sergeevičem Poljakovym, spisovatelem Ivanom Ivanovičem Kolesovym (byli členy společnosti literární kozácká rodina).

V Praze žili a pracovali publicisté a společenští představitelé Ivan Ivanovič Zolotarev, Isaak Fedorovič Bykadorov (autor knihy, vydané v Praze v r. 1930 “Historie Kazačestva”), veřejný a politický činitel, bývalý ministr financí Kubánského kraje Ivan Ivasjuk, Ruský, ukrajinský učitel Oleksander Balaban (profesor ukrajinského vyššího pedagogického institutu Dragomanova), filosof Andrej Tichonovič Pavlov, technik Nikolaj Semenovič Zaporožcev, ekonom a národohospodář, bývalý člen Donské vlády Vasil Ivanič, profesor orenburgského a novočerkaského vojenského učiliště generál Michail Grigorevič Micheev, generál Vladimír Ilič Sidorin.

To nejsou zdaleka všichni, kdo v té bouřlivé době spojili svůj život a činnost s Československem. Mluvím o tom nejenom proto, že chci nyní obrátit zvláštní pozornost na člověka, či jméno pevně spojeno se dvěma konkrétními místy – Kubání a Prahou. Je to profesor Fedor Ščerbina, ukrajinský, ruský statistik, sociolog, veřejný činitel a historik Kubáně.

Profesor Ščerbina opustil Kubáň v r. 1920. Když byl členem kubanské delegace, zůstal v Jugoslávii, a v r. 1921 se přestěhoval do Prahy. V 1922–1936 letech Ščerbina přednášel statistiku na ukrajinském volné universitě; v 1924–1925 letech byl zvolený jeho rektor. Od r. 1922 přednášel statistiku na Ukrajinské hospodářské akademii v Poděbradech. Zde, v Československu, byly zveřejněny jeho vědecké práce v oblasti historie a statistiky. Kromě vědecké a přednáškové činnosti profesor Ščerbina hrál podstatnou úlohu v životě kozáckě, ruské a ukrajinské komunitě v Praze. Byl jeden z hlavních zakladatelů Svazu kubánců, předseda společnosti Výzkumu kozáctva, a 1927–1928 letech byl prvním předsedou ukrajinské komunity v Praze.

A proto, emigrantský osud žádal od kozáků jihu Ruska, opustivších vlast, rychlou adaptaci k nové sociálně- konomické, politické, etnokulturní situaci. Tomuto ve mnohém pomáhaly mentalní stereotypy kozáckýckého obrazu života: kolektivismus, vysoký osobnostní status, pracovitost, vzájemná pomoc, rychlá přizpůsobitelnost k měnícím se okolnostem, ke snaze a uchování své kultury a tradicích. Tyto vlastnosti vychovávaly u mládeže od dětství, rozum k dětem přicházel s « mlékem matky », s moudrostí otců a dědů. «Děkuji tobě, moje kozačko – matko, cos mně vychovala po kozácky a do mého srdce vložila – hrdost, trpělivost, odolnost, smělost, schopnost a odvážnost kozáckou », – takové hlavní poselství si odnesli spolu s G.A. Soloduchinym desítky tisíc kozáků, které potkal emigrantský život a osud.

…Závěrem chci vyjádřit své upřímné poděkování organizátorům konference za laskavé pozvání vnést svojí přednáškou nenáročný vklad do provedení konference, věnované « 90. výročí přijetí ruské emigrace v Československu »

Sláva Bohu, že jsme kozáci

esaul Kubánského kozáckého vojska
Michail A. Dzyuba

(Praha, 30.05.2011. Vystoupení v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR)