Čeština
Русский
Cesty vojenské slávy, 6.000 km, Ostrava – Smolensk – Volgograd – Moskva – Minsk, aneb pro kozáka není věk překážka.
SMOLENSK, VOLGOGRAD, MOSKVA, MINSK.
Hrdinná města. Ruské Federace, jež se do dějin zapsala zlatým písmem vítězství nad fašizmem. Navštívit ve výroční den vítězství Rusko, je zážitek na celý život. Bylo to mým velikým přáním, které se mi letos při oslavách 70. let vítězství nad fašizmem splnilo. A to díky Česko-ruské společnosti v Ostravě, která společně s Ostravským ruským domem tento zájezd připravila. Ostrava a Volgograd jsou družební města od roku 1947, kdy přátelství obou měst navzdory změně režimu po revoluci v r. 1989 neskončilo. Na pár let sice ustaly společné návštěvy, avšak po roce 1994, byla tato spolupráce obnovena. A tak, když mi předseda společnosti Dr. Karel Šesták zavolal, jestli bych neměla zájem zúčastnit se s nimi zájezdu do Volgogradu, moc jsem se nerozmýšlela. Dne 4. května se skupina kolem 50 lidí vydala autobusem z Ostravy do Volgogradu a zpět, na cestu dlouhou přes 6000 km. Jelo se přes Brest, na který bohužel nebyl čas, pouze jsme chvíli pobesedovali s honorárním konzulem České republiky v Brestu Vladzimirem Mikuličem.
SMOLENSK.
Jako první na naší cestě nás čekal Smolensk-Město Hrdina. Jedno z nejstarších ruských měst, jehož vznik se datuje od roku 862. Od roku 882 byl pod Kyjevskou Rusí, ve 12 století se stal Smolenským knížectvím, na více jak sto let připadl Litvě, nakonec Rusku a dokonce jeden čas byl přifařen Polsku. K Rusku patří definitivně od r. 1667. Dějiny tohoto města jsou velice pohnuté. Bývala to pevnost, jejíž mohutné hradby jsme obdivovali v historické části města. Pevnost měla 38 věží a její obrana byla tříúrovňová. Smolensk zažil vpád napoleonských vojsk, když Napoleon táhl na Moskvu. Chtěl, tak jako o 130 let později další šílenec dobít do zimy Moskvu a jak to s oběma dopadlo, všichni víme. Napoleon v roce 1812 Smolensk sice vyplenil /v srpnu/, ale nakonec musel z Ruska stejně odtáhnout s dlouhým nosem.
V historickém centru je Alej generálů, věnovaná památce ruských carských generálů, kteří se ve Velké vlastenecké válce zasloužili o vítězství nad Napoleonem. Směrem k Aleji je bysta slavného vojevůdce Michaila I. Kutuzova, který v srpnu 1812 převzal velení ve Smolenské oblasti. Nad Alejí se tyčí veliká alegorická socha, která vyjadřuje vítězství Ruska nad Napoleonem.
V další Veliké vlastenecké válce, která začala 22. června 1941, byl Smolensk dobyt již za měsíc od napadení Sovětského Svazu. Bitva o Smolensk v r. 1941 však sehrála velikou roli, zpomalila postup německých fašistických hord na Moskvu. Během okupace bylo město zcela zničeno. Osvobozeno bylo 25. září 1943.
To, co se nepodařilo Napoleonovi, dorazil Hitler. Na Chrámové hoře se tyčí pravoslavný katedrální Uspenský chrám, jehož pět zlatých kupolí září nad městem a zdaleka Vás vítá. Napoleonští vojáci ho sice vyplenili, avšak nezničili. Němci jej nejen vykradli, ale také z něj po nich zbyly jen trosky. Po válce se jej však podařilo zrekonstruovat. Nynější moskevský patriarcha Kiril zde po čtvrt století vykonával svoji duchovní službu, takže chrám má opravdu vlivného ochránce.
Ve Smolensku po válce žil i Hrdina Sovětského Svazu, Michail Konstantinovič Jegorov, jeden ze tří rudoarmějců, kteří 30. dubnu 1945 vyvěsili prapor vítězství nad berlínským Reichstagem. Bohužel zahynul, v roce 1975 při automobilové nehodě. V uličce Památky hrdinů nedaleko od Věčného ohně, který sám v roce 1968 zapaloval, má svůj symbolický hrob. Je zde jeho busta, a u zdi jsou desky všech hrdinných měst Sovětského Svazu a dalších hrdinů Smolenska a okolí. V tyto sváteční dny u Věčného ohně, tak, jako u všech Věčných ohňů po celé Rusi a ostatních zemích bývalého Sovětského Svazu stojí děvčata a chlapci ve vojenských uniformách čestnou stráž. Berou to jako velikou čest, že mohou projevit úctu těm, kteří padli, aby oni mohli žít. Při procházce městem narazíš na různé pamětní desky připomínající návštěvu známých osobností, nebo těch, které se zde narodily. Nejslavnější rodák je zajisté zakladatel ruské klasické hudby Michail Ivanovič Glinka. Město mu v parku postavilo sochu, kolem níž je zdobené zábradlí na něm jsou notové zápisy jeho nejznámějších hudebních děl. Dalším slavným rodákem je etnograf a cestovatel Nikolaj Prževalskij, který popsal divokého koně, jenž se od té doby nazývá kůň Převalského.
Návštěva Smolenska byla pro nás velikým poučením a zanechala v nás nezapomenutelné vzpomínky. Většina z našeho zájezdu poprvé v životě navštívila pravoslavný chrám. Lidé byli unešení jeho nádherou, Chrámy jsme navštívili i ve Volgogradě a Moskvě. Naše ženy si bez reptání uvazovaly na hlavy šátky, které byly u každého chrámového vchodu připraveny k zapůjčení. S Karlem Šestákem jsme se shodli v tom, že pravoslaví není jen náboženství, ale je duší národa. Před odjezdem jsme ještě stihli přípravu na vojenskou přehlídku. A pak už následovalo dalších sta a sta kilometrů do Volgogradu.
VOLGOGRAD.
Při této cestě, jsme si teprve uvědomili, jak je Ruská země obrovská. To nám umožnila cesta autobusem, vlakem to tak člověk nevnímá. Jedeš a jedeš, sto kilometrů sem, sto kilometrů tam a kam se podíváš, jenom lesy, louky, někdy i pole. Jeli jsme nejdřív na Moskvu, kolem Moskvy autostrádou na jih, směr Volgograd. To už začínala stepní oblast. Konečně Volgograd a moje vytoužená matka ruských řek-Volha. Nejdelší evropská řeka, její délka je 3534 km. Ve Volgogradu dosahuje šířky 800 až 2000 metrů.
Ještě jednu slavnou matku má Volgograd. Matka Vlast, symbol Volgogradu ční na Mamajevově mohyle a je symbolem nesmírného hrdinství a nesmírných obětí při obraně Stalingradu. Kdysi Caricyn, pak Stalingrad a nakonec Volgograd. Se jménem Stalingrad však město vstoupilo do historie, když od července 1942 až do ledna 1943, byla svedena bitva, která rozhodla o postupu sovětské armády na Berlín.
Příští pokračování bude věnováno také Volgogradu.
Napsala: Nataša Weberová, 15. května 2015
zástupce náčelníka kulturně-folklorní služby VSČzS
Fotografoval: JUDr. Josef Bína
